Ten smutný příběh.

29. srpna 2012 v 8:24 | Bety |  Příběhy
Povím vám o mých začátcích v kynologii. Nebyly vůbec veselé, ale já bych je ráda napsala. Možná kvůli sobě, abych si ujasnila, že to byla dobrá věc. Ale byla to odporná věc. Odporná věc pro ni.





Spousty kynologů, kteří se účastní vrcholových soutěží vyměňují psy. Jde o takový princip, že pokud pes dostatečně dobře necvičí tak ho prodá a koupí si nové štěně. Pokud to štěně není dostatečně dobré, potká ho stejný osud. Až na konec kynolog narazí na správného psa. Je to hnus, ale víte. Někteří chtějí být úspěšní a bohužel ten pes jim to neumožňuje a nemají třeba peníze aby mohli mít dva psy. Určitě je teď (i mě) v duchu odsuzujete, ale ono to není vždy tak jednoduché jak se to může zdát. Vím to, prošla sem si tím.
Než mě ale nadobro odsoudíte, ráda bych abyste si přečetli celý příběh a věděli jak to bylo.

Pořídila jsme si štěně Německého ovčáka - fenku a pojmenovali jsme ji Lara. Asi v jejím půl roce, jsem poznala kouzlo sportovní kynologie a začala s fenou cvičit. Když byl feně rok a půl, chtěla jsem závodit, ale ona mi to bohužel neumožňovala. Neměla na to. Cvičili jsme spolu denně a já se snažila překonat její obvyklou neochotu k práci. Věnovala jsem se ji neustále, ale nemělo to výsledek. Na obranách jsem se ji snažila podpořit, ale nemělo to na výsledek. Na stopách jsem se ji snažila motivovat a stopy ji přijemnit, nemělo to výsledek.
Mimo to, byla dá se říct velmi agresivní. A já jsem si s ní prožila hotové peklo. Zezačátku to bylo párkrát, když jsem ji vzala míček. Vrhla se na mě a začla mě strašlivě kousat po rukách. Až jsem ji přeprala a držela jsem ji zakrvácenými rukami na zemi, dokud se neuklidnila. Každý kynolog řekl: "Pokud ji přepereš jednou, ona to pochopí a vícekrát si to nezkusí."


"Až jsem ji přeprala a držela jsem ji zakrvácenými rukami na zemi, dokud se neuklidnila."


Bohužel to nebyl můj případ. Týden jsme vydrželi bez konfliktu. Až najednou z ničehonic po mně vyjela a celé se to opakovalo znovu. Byla jsem v tom sama. Cvičila jsem sama. Nechtěla jsem, aby mi s ní někdo pomohl. Kdyby jí potrestal táta, bála by se jeho, ale na mě by si to opět zkusila. Ani nespočítám, kolikrát jsem s tím chtěla skončit, protože už jsem to psychicky nemohla vydržet. A tak to šlo pořád dál, ale já viděla jak se malými krůčky pohybujeme k mému cíli - závodům. Ale její záchvaty se opakovaly stále dokola, až to byla denní rutina, nikdy to nebylo nic vážného. A já rodičům zakazovala cokoliv podnikat. Až nastal zlom a jednou mě pokousala tolik, až mi málem prokousla ruku. V tu chvíli jsem se jí snažila přeprat natolik, aby si to nadobro zapamatovala. Víte do teď si pamatuji, jak jsem ji měla na tom stahováku a věšela jsem jí do vzduchu a po tvářích mi stékaly slzy. Víte kolik mi tenkrát bylo? 13 let.
Až jsem v jejích očích uviděla pokoru a v tu chvíli mi bylo jedno, že krvácím z rukou. Přestala jsem a nechala ji být.


"Až nastal zlom a jednou mě pokousala tolik, až mi málem prokousla ruku."


Bohužel. Přesně za týden to udělala znovu. Já se však nehodlala vzdát sportu, jako je kynologie a tak mí přátelé - kynologové, vymysleli řešení. Ať ji prodám a koupím si nové štěně, po úspěšných rodičích se kterým to můžu dotáhnout až na mistrovství. Samozřejmě třináctileté holce se myšlenka na mistrovství líbila, ale já nad "výměnou" začala uvažovat z úplně jiného důvodu. Kvůli denně pokousaným rukám a probrečeným nocím.
Samozřejmě jsem se dostala i na takovou myšlenku, že si fenu nechám a k ní pořídím štěně. Pro lidi ideální řešení, ale pro fenu ne. U nás doma se do té doby nevěnoval psům, nikdo jiný než já. A já bych se věnovala novému psovi, se kterým bych začala později i závodit a ona by pouze trčela v kotci. To je šťástný život pro psa, si myslíte? Jistě, že ne.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že fena se mnou nikdy nechtěla cvičit, byla radši na zahradě kde si mohla okusovat klacek.


"Třináctileté holce se myšlenka na mistrovství líbila,
ale já nad "výměnou" začala uvažovat z úplně jiného důvodu."


A tak jsem pro ni začala hledat nový domov. Našla jsem manželský pár, který scháněl fenku, která by hlídala jejich pozemek a byla by neustále na zahradě. A v tom mi došlo, že to byl ten správný život pro Laru. Né na závodním place, ale na zahradě. Za fenu jsem nic nechtěla, i když měla velkou hodnotu, chtěla jsem pouze aby měla dobrý domov. To se stalo. Vím, že se má dobře. Ale nechci o ni slyšet. Zprávy, jestli se na ni nechci přijet podívat od nových majitelů ignoruji. Protože i přesto co jsem s ní strašného prožila, bych tam od ní nemohla odjet. Od té noci, co jsme ji odvezli, jsem nebrečela. Až do teď. Vážně, mi po tvářích stékají slzy, protože já blbka píšu tenhle pro mě strašně smutný článek a mám k tomu puštěné strašně krásné, ale smutné písničky. Po týdnu bez psa, jsme si místo jednoho štěněte přivezli dvě a začal cvičit i taťka.

"Né na závodním place, ale na zahradě."


Já našla dokonalého psa na kynologii, ale néjen to. Užasného psa pro mě. Mojí Figgi, kterou bych za nic na světě nemohla nikam dát. Ji ne. V životě, by ji nenapadlo mi nějak ublížit a toho si strašně vážím. Potom co jsem prožila s Larou, ani nedokážu uvěřit, že mě něco jako Figgi mohlo potkat. Když si na stresující dny, kdy jsem se Lary tolik bála, ale přesto jsem šla cvičit vzpomenu, projede mnou mráz a já se snažím na ty vzpomínky okamžitě zapomenout.
Figgi mám neskutečně ráda, tak jako jsem Laru nikdy ráda neměla. U Figgi citím, že ona mě ráda má také, u Lary jsem to necítila.

"Potom co jsem prožila s Larou, ani nedokážu uvěřit, že mě něco jako Figgi mohlo potkat"


Víte, i když to co jsem udělala, bylo strašné, nikdy bych bez tohoto kroku nepřišla k Figgi.
A já jsem zatraceně ráda, že jsem ten krok udělala, protože život bez Figgi už si nedokážu představit. Jak už jsem psala, i kdyby za nic na světě cvičit nechtěla, já bych ji dát pryč nemohla. Ale ona na to jak je skvěla, ještě k tomu úžasně cvičí a já někdy nedokážu pochopit jak se na tak skvělého psa můžu zlobit.

Teď už opravdu brečím, protože jsem si až po napsání tohohle článku uvědomila, jak strašně moc mi na ni záleží. A jsem ráda, že jsem ho napsala, protože doteď jsem na sebe někde uvnitř byla strašně naštvaná co jsem Laře udělala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Páti | Web | 29. srpna 2012 v 9:41 | Reagovat

Článek mě dojal... Nemám slov... Ráda bych něco napsala, ale to všechno jsi napsala už zde v tomto článku...

2 Peťa a mazlíčci | Web | 29. srpna 2012 v 10:49 | Reagovat

Laře je určitě lépe v novém domově.. no, ne každý pes je dobrý z závody, ale aby ti málem prokousla ruku, to je moc. Mám podobnou situaci s něm. ovčákem od babičky - Bessynou. Je to hrozná potvora, snažila jsem se ji cvičit a ona se mi odvděčila kousanci.. vzdala jsem to s ní a cvičím jen s Ellou a Danem. Ti mě nikdy nekousli a i když ne vždy splní to co jim přikážu, miluji je nadevše a oni mě také. Máš kliku, že máš Figgi, snaživou a oddanou fenku, ne každý pes je takový :-)

3 Ai Hatake :3 x3 | Web | 29. srpna 2012 v 11:51 | Reagovat

Přijde mi to...skoro stejné jako když mě bylo 11 a umřel nám NO a hned ten den jsme si přivezli štěně. Dali jsme mu jméno Grim, začátky nebyli lehký, pokousaný ruce, přesně jak ty popisuješ. Myslela jsem, že se to za pár dní, měsíců spraví. Neuklidnil se ani teď, co mu jsou 3 roky. Umí jen základní cviky, nic víc, nic míň. Na nic jinýho jsem ho nedostala, odmítal spolupracovat, nic. Tak jsem toho nechala, Naštěstí už není tolik agresivní co byl, alepořád to v něm je.

4 Páti | Web | 29. srpna 2012 v 20:08 | Reagovat

Děkuji, jen nevím kdy další fotografie budou... Dnes jsem nefotila a ze včera mám jen momentky z basketu a ty jsou hrozné...

5 Peťule | Web | 29. srpna 2012 v 20:18 | Reagovat

Občas se musíme něčeho vzdát, aby jsme dosáhli nečeho lepšího. Za tohle tě nikdo soudit nemůže, neudělala jsi nic špatného. Navíc jsi nedala pejska nikam do útulku, ale našla jsi mu řádné prostředí. =)

A spíše tě obdivuji, že jsi měla tu trpělivost s tím pejskem předtím, ikdyž tě několikrát pokousal - hold ukázat autoritu je dost těžké.

6 Bety | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 20:40 | Reagovat

[2]: Je to s nimi někdy velmi těžké. Hlavní je, že je máš ráda. Kliku opravdu mám a jsem si jistá, že Figgi není jako ostatní psi.

[3]: Když jsou psi agresivní, můžeš to potlačit, ale nikdy to z nich nadobro neodstraníš. Ale je dobré, že tam nějaké pokroky jsou, já s Larou ohledně agrese neměla žádné.

[5]: Myslím, že Lara se teď má velmi dobře. Nikdo po ní nic nechce a ona si šťastně hlídá zahradu.
Trpělivost jsem měla, ale ne tolik, aby stačila.

7 Páti | Web | 29. srpna 2012 v 20:52 | Reagovat

No s tím focením že se mi z celého focení nepovade ani jedna fotka, to se mi stává dost často. Dokud nemám 2 fotky, které se mi líbí tak jsem dost na sebe naštvaná... POkud fotím lidi tak jsem naštvaná na ně :D Ale o tom se radši nebudu vypisovat páč by to nebylo zrovna dvakrát slušné..

8 Monča | Web | 29. srpna 2012 v 21:08 | Reagovat

Podle mě je KYNOLOG a kynolog. Ten druhý dělá kynologii z lásky ke psům, baví ho to , kde mu o tu aktivitu s tím psem. KYNOLOG je člověk, kterého baví samotná kynologie  a psa má pouze jako nástroj.. To je podle mě špatně. Znám případy, kdy se štěňat zbavují protože jsou třeba příliš rozpustilí atp. Jasně, proč si nepořídit nové, "nezkažené" štěně a když nebude úspěšné, také ho prodat, vždyť je to přece jen pes.. Pokud by mého psa nebavily stopy, zkusila bych něco jiného stejně jako u všech ostatních aktivit se psem.. Ale myslím si, že pokud se se štěnětem začne odmalička, bude ho to bavit a možná se mu bude i dařit.

Ale případ s Larou chápu, to bylo uplně něco jiného. Máš štěstí, že jsi potkala tak krásné a chytré feny :-)

9 Monča | Web | 29. srpna 2012 v 21:11 | Reagovat

Ještě bych se chtěla vyjádřit o té návštěvě za Larou.. Myslím že by bylo správné aspoň majitelům napsat důvody, proč Laru vidět nechceš. Abych pravdu řekla, mrzelo by mě, kdybych napsala předešlému majiteli mého zvířete jestli se na něj nechce přijet podívat a on by neodepsal. A taky bych si možná myslela že mu už na tom zvířeti nezáleží a je pro něj minulost..

10 Bety | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 21:52 | Reagovat

[8]: Mí kamarádí (kteří dělají kynologii opravdu vrcholově) se všemi štěňaty začínají od mala. Ale ne každý pes má chuť pracovat. A především v dnešní době, kdy chov jde například u Německých ovčáků úplně do .. Prčic.
Ale moc děkuji za názor.
A ještě k té návštěvě. Ze začátku jsme si samozřejmě psali, abych se ujistila, že je Lara spokojená. Ale teď už s nimi moc nekomunikuji, je to pro mě celkem těžké.( a své důvody proč se s Larou nechci vidět, jsem jim už řekla na začátku).. A Lara pro mě minulostí je. Je to tvrdé, ale je to tak..

11 Wendulka | Web | 29. srpna 2012 v 22:47 | Reagovat

No páni, tak to je síla teda. Jsem z toho celá nějaká hrozně smutná. Chudáku, muselo být pro tebe hrozné, být ve 13 letech pokousaná od vlastního psa....;(. Ale jsem ráda i za tebe, že jsi naěla Figgy a jste nerozlučná dvojka. Jinak, mohu se zeptat, co je Figgy za rasu? :)
Jo, ten náš je ridgeback. Je to takový pes domácí, ale moc se s náma nechce mazlit, jak prohlásila naše babča: "není to pejsek na mazlení." A měla pravdu. Jinak u nás s ním chodí na cvičák mamka, ale jen z důvodu toho, aby uměl poslouchat, protože je ti jen trochu obřík. Taky je to hrozný lovec a pořád nám utíká v lese za srnama :D.

12 Abeille | Web | 30. srpna 2012 v 8:32 | Reagovat

ou... ale aj tak, spravila si v podstate svojim spôsobom dobrú vec. nešlo len o to že lara nebola dobrá na šport ale vezmi si to tak koľkokrát ti ublížila a koľkokrát by ti ešte ublížila. je to chyba ale zároveň nieje.... obdivujem ťa :)

13 LusyW, HuskyW | Web | 17. září 2012 v 22:20 | Reagovat

No je vidět, že jsi trpělivá - dala jsi jí spoustu šancí.

Já před třemi lety musela dát pryč dvě fenky, sestřičky. Napadaly mi ostatní fenky ve smečce, tak jsem je nejdříve oddělila do vlastního kotce. Jenže se to horšilo a horšilo...až se začali prát spolu a byl to boj na život a na smrt. Rozhodla jsem se, že tohle nemá cenu a přestože jsem to sakra obrečela, jsou pryč a jsou spokojené. Ta agresivnější je sama, běhá s novým majitelem po lesích hobby canincross. Ta druhá je u zkušeného mushera, který má hlavně psy (kluky) a dělá mu radost. Po té se mi stýská víc, přestože původně ta první byla můj miláček. Joo, někdy s tím člověk nic nenadělá a kdo to nezažil, nepochopí...

A nic si nevyčítej :-)

14 Bety | E-mail | Web | 18. září 2012 v 16:48 | Reagovat

[13]: To je mi líto, ale jak přesně píšeš, někdy s tím člověk vůbec nic neudělá a kdo to nezažil, nepochopí.
Myslím, že pokud obě víme, že se holky (jak tvé, tak ta má) mají dobře, není na tom nic špatného. Protože jinak to prostě nešlo.
Díky. :-)

15 feel-so-close-to-you | Web | 20. října 2012 v 20:09 | Reagovat

Nemyslím si že si udělala něco špatného. Lara určitě je spokojenější v novém domově kde může dělat co chce, než aby trpěla při něčem co odmítá dělat a jak si říkala, být zavřená celý den v kotci by bylo ještě horší. A hlavně, trápila by ses pořád i ty, mě kdyby tolikrát pes pokousal, tak bych s ním odmítala jakkoliv spolupracovat, takže si vůbec nemyslím, že má někdo právo tě za tohle odsoudit. A kdo to udělá je hlupák.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama